Válka o Cintru – moje první dřevárna

Pro tento příspěvek musím začít troškou své osobní historie. Když mi bylo tak devět, deset, chtěla jsem ve dvanácti začít chodit na lukostřelbu, od patnácti jezdit na larpy, od osmnácti na cony a přednášky. Když mi bylo dvanáct, třináct, chtěla jsem se od osmnácti učit střílet z pistole a občas jezdit na některé cony. Když mi bylo čtrnáct, patnáct už mi to bylo nějak jedno.

Teď je mi šestnáct a díky změně v osobním životě, jsem zjistila, že má fantasácká část není pohřbena tak hluboko, jak jsem myslela. Proto přemluvit mě nyní k účasti na dřevárně nedalo tolik práce.

Dovolím si malou terminologickou odbočku. LARP (live action role playing) klade důraz na hraní a uvěřitelnost postav, oproti tomu při dřevárně jde především o bitvu a večer se protivníci sejdou u stejného ohně. Aneb jak jsem vysvětlovala spolužákům: Lidé pobíhají po lese v kostýmech a bojují spolu něčím, co se vydává za modely zbraní  .

I když to není nejlákavější popis, akce samotná je jen těžko popsatelný, ale o to úžasnější zážitek. Ať už se jednalo o cokoliv od nákupu těsnění na trubky a kobercovky (hobbymarket – nejlepší přítel dřevárníka) a výroby zbraní, přes samotnou bitvu, přesuny po lese (opakovaně se strategicky stahujeme), až po večery po bitvě, kdy se v některých účastnících zdvihla energie, a šermovali, dokud byly z protivníka rozeznatelné alespoň obrysy. Užívala jsem si svou první dřevárnu na sto dvacet procent, ne-li víc. Jenom nechápu, jak jsem se kdysi mohla tak snadno rozhodnout potlačit své fantasácké sklony. Jakmile mi pracovní, školní a jiné okolnosti dovolí, ráda se vydám na další larpy a dřevárny. Možná se do té doby naučím jakžtakž obstojně šermovat  .

Mám k vám prosbu – nevzdávejte se svých snů a neposílejte je pryč. Jen si je odložte (raději ne moc hluboko). Kdo ví, kdy se s nimi zas rádi shledáte?