Jak jsme stěhovali basu

Dlouhá léta zdobila naši domácnost basa. Měla zajímavou, pohnutou a dlouhou historii… leč nedostatek vhodných strun a cena nezbytné rekonstrukce, mnohokrát převyšující cenu basy nové, nás donutila položit si otázku, co dál – zda mít nástroj starý a s osobitým příběhem, který ale nemůžeme používat, nebo pořídit něco nového. Něco přes dva roky jsme navštěvovali prodejnu hudebních nástrojů poblíž Václavského náměstí a zkoušeli brnkat na ledacos, co se tam v podobě kontrabasu objevovalo. Někdy to byly basy z celomasivu, koncertní a šíleně drahé – občas, ale ne vždy, s nádherně temně medovým zvukem. Jindy nás překvapivě zaujala basa napůl překližková (drahá pouze děsně), která dokázala překvapit na kvalitu materiálu nezvykle znělým zvukem.

Zvažovali jsme, zvažovali a nakonec rozvážili, že v době finanční krize je kontrabas docela vtipná investice a ostatně se krade o mnoho hůř než svazek bankovek a naopak radosti udělá podstatně více.

Nakonec jsme tedy koupili. V den, kdy jsme mohli ve dvou přestěhovat nástroj přes město MHD (autem se stejně nedá v centru zaparkovat, i kdybychom nějaké auto vlastnili či si vypůjčili). Ten den v prodejně malovali schodiště, takže první zkouška ohněm proběhla, když prodavač snášel vybranou basu o dvě patra níž do suterénu, aniž by se otřel o nově vymalované zdi. (Při té příležitosti jsme se dozvěděli, že dům byl postaven už ve třicátých letech jako pianosalon, pročež má všelijaké pomůcky, výtahy na velké věci nebo jakýsi kráčející vozík, který umí sám chodit po schodech nahoru, pouze za pomoci asi 4 statných mužů. Nicméně pan prodavač názorně předvedl, že lidská síla a důvtip jsou nad všechny mechanismy.)

Poté se nám do basy zakoukal druhý pan prodavač a bylo nám ho skoro líto odtrhovat od strun skoro již našeho nástroje…

Další komplikací byla snaha nějak to monstrum bezpečně a vlhkovzdorně zabalit. Ten den totiž vytrvale lilo. Nakonec ve skladu našli originální kartónovou krabici a pomocí nože v ní vytvořili dvě díry na držení, uvnitř vyložili polystyrénem, bublinkami a velikou fólií, navrch pak olepenkovali, kde a jak se dalo.

Zaplatili jsme a vyrazili do ulic a k nejbližšímu metru. Ve vestibulu a chodbách jsme se za zděšeného přihlížení některých lidí vcelku hladce vytočili, pojízdné schody jsme překonali a zamířili k posledním dveřím posledního vagónu u vědomí, že když se tam vejde několik cyklistů i se svými dvoukolými „oři“, tak my dva s basou jakbysmet. Chyba lávky! Kontrabas je heblo velké, v bezpečnostním balení pak supervelké a hyperneohrabané. Také jsme podcenili četnost výskytu dětských kočárků v časném sobotním odpoledni. Jeden takový oranžový jsme s jeho pasažérem i řidičkou v podobě maminky pěkně zazdili – naštěstí nepotřebovali vystupovat dříve než my. Nástrahy přestupu (vytáčení v úzkých místech, lidé pokoušející se běžmo procpat kolem kontrabasu na eskalátoru směrem vzhůru atp.) jsme s nezbytnou opatrností překonali a opět zamířili do oné cyklisticko-dopravní zóny. Kočárky byly tentokrát dva, navrch velký kufr a paní s dvěma krabicemi, patrně dortem a taškou s květinami a dárky. Když se objevila nám dobře známá maminka s oranžovým kočárkem, bavili jsme se už my i ona.

Úspěšně jsme vytáhli svou rakev připomínající krabici z vlaku metra a donesli k výtahu na povrch. Vešla se tam na milimetr přesně. Snad ten výtah dělali podle ní. Pak ještě pešky od metra k domovu, zhruba kilometr. Naštěstí přestalo pršet, a tak i poslední fáze transportu proběhla bez větších problémů.

Od té soboty trůní v našem obýváku nový kontrabas. Zvykáme si, trénujeme prsty a dáváme pozor, ať neskončíme v base…

Kliknutím se náhled zvětší.
-1
-2
-3
Iva, 22. prosince 2008