…Až na cestě pozná člověk, co je doma…

Tatranská zastavení - srpen 2006

Není nás zase tak málo, co přes všechny převratné změny tak nějak pořád žijeme v přesvědčení, že nejvyšší hora našeho doma je Gerlach a na Sněžku jsme tak nějak pořád ještě nepřeladili. Letos v létě jsme tedy usoudili, že bude nejvyšší čas názorně vysvětlit i nejmladšímu členu rodiny, proč tomu tak je a vyrazili jsme do Tater Vysokých. Mimo jiné i proto, že oba jsme tyto hory kdysi prošli skrz naskrz (aspoň ty části, dostupné bez horolezeckého vybavení a průkazu).

Horami od slevy ke slevě

Po horách se dá chodit nejrůznějšími způsoby. Většinou se chodí po turistických značkách, ale s mladšími členy rodiny je to složitější. V případě, že je jich víc, se ještě jakž takž zabaví. Pokud je ale dítě jedno, nestačí ani neomezený počet rodičů k jeho zabavení a je pak nutno vymýšlet všeliké bojové hry typu „od borůvky k malině“ atp., aby si dotyčné dítě příliš nepovšimlo toho, že už zase někam jdeme a navíc musíme dojít i zpátky.

Letos nám tuto situaci ulehčil tzv. Tatrapas. Knížečka všelijakých slevových kuponů na různé služby a pro různé instituce. Vyráželi jsme tedy občas s perspektivou vrcholové odměny jako čaj na Zamkovského chatě zdarma, sleva na lanovku, závěrečná odměna v podobě dortíku se slevou atp. Pod záminkou využití slevy se občas dala vymyslet i tůra navíc…

Táborník v hotelu

Většinu předchozích pobytů jsme zvládli s pobýváním pod stanem apod. Tentokrát jsme se rozhodli být na sebe hodní a zakempovat pod střechou. Jistým zadostiučiněním nám bylo, že ani v hotelu se neztratí některé dobré návyky táborníka. Prozíravost – např. nutnost přijít z tůry včas, protože pak už ani v hotelu neteče teplá voda. Nebo opatrnost – nutnost vytřepávat před každým mytím mravence z ručníku (evidentně se jim v koupelně líbilo a voda jak známo je na Zemi nedostatkový zdroj). Případně též bdělost a nedůvěřivost – je-li třeba přepočítávat své účty, protože již třetí den se nám podařilo doložit, že máme s sebou opravdu jen jedno dítě a to druhé, které nám místní ekonomka napočítala ve stravě navíc, opravdu nikde nepašujeme.

Poznámka: Předpokládáme, že se jedná jen o výjimky. Hotel byl krátce před pravděpodobným prodejem novému vlastníkovi a přes evidentní nejistotu, co bude, byli zaměstnanci převážně velmi milí a příjemní.

Pravidla pro přežití v horách

Přežít v horách bez úhony je někdy otázkou štěstí a náhody, ale také systematické připravenosti. Zde tedy několik typů:

Úžeh aneb o počasí

Počasí v horách je vždycky nevypočitatelné – to je pravda tak známá, až je skoro fousatá. Na druhé straně přiznávám, že mám s horským počasím spíše dobrou zkušenost. Ovšem, že bude až tak dobré, abychom si na konci srpna vyrobili po dvou dnech parádní úžeh se všemi radostnými průvodními příznaky, to tedy trochu zaskočilo. Jediné pravidlo zní: nedůvěřovat, stejně to dopadne jinak.

Houbové intermezzo

Houby letos rostly asi všude, ale takové šílení, jaké jsme zažili třeba cestou na Hrebienok nebo ve Studených dolinách o magistrále nemluvě, to se vážně jen tak nevidí. Když jsme na Skalnatém plese uviděli turistu, an třímá v ruce dokonalého křemeňáka, začalo mi to připomínat Island s Norskem dohromady. A pak sameťáčky vykukující z mechu a žluťoučké klobouky klouzků a hřib kovář a vůbec. Heslo „jdeme, nesbíráme!“ jsme sice propagovali, ale od slov k činům je někdy cesta trnitá a tak se okenní parapety našeho dočasného domova pomalu, ale jistě měnily v houbovou sušičku ve velkém. Co všechno se taky nedá v horách zažít.

Mimochodem, ani maliny jahody, borůvky a brusinky nebyly z nejhorších a v krušných chvílích patřičně povzbuzovaly naši pokleslou bojovou morálku.

Devátá vlna

Ve Starém Smokovci stojí památník – bohužel bývalým – tatranským lesům. Strom svařený z kovových trubek s drátěnou korunou na pozadí žulových desek, které symbolicky kopírují siluetu tatranského panoramatu a nesou na sobě jména dárců a pomocníků, kteří se snaží vrátit Tatrám bývalou podobu. Je to dojemné, decentní a mrazivě působivé. Něco jako vzpomínka na strom, který už není a sen o stromu, který zase bude.

Víme, že už nikdy tyhle hory, které byly tak výraznou součástí našeho bývalého doma, neuvidíme tak, jak si je pamatujeme v srdci. To, co si 2004 nevzal vítr a krátce po té i oheň se totiž teď kácí, díky kůrovcové kalamitě. I přesto jsme rádi, že mezi zmiňovanými dárci je i jméno našeho města, že můžeme alespoň sdílet sen. A naději!

Obyvatelé turistických chodníkov

Na horských pěšinách potká člověk nejrůznější souputníky, které lze roztřídit do různých živočišných druhů, tříd, řádů a podřádů (o neřádech nemluvě). Vcelku nejpříjemnější jsou turisté – přiměřeně vybavení lidé, kteří se navzájem zdraví (bez ohledu na zemi původu), v užších místech mají pochopení a navzájem si uvolňují cestu, nehulákají na lesy (ani na skály) a nepohazují nikde žádné odpadky. Nejoriginálnějšími reprezentanty tohoto druhu byly na našich cestách dvě řádové sestry, které jsme potkali několikrát, a které si střihly vycházku na Téryho chatu jako dopolední osvěžení „len sa mihlo“.

Další skupinou jsou neturisté – většinou se poznají podle nevhodného oblečení a obutí zvláště. Bývají hlasitější, často své trasy volí dle výskytu piva v okolí, ale časem je lze vycvičit a kultivovat („A co kdyby šel na vrchol jen jeden a vzal si s sebou těch sedm foťáků a pro všechny to nafotil?“ „A taky vypil těch sedm piv!“)

Nejméně příjemné je pak setkání s takyturistou. Vyznačuje se oblečením módním, leč nepraktickým, všude od něj něco opadává (obaly, láhve atp.). Ne vždy drží trasu a občas podporuje erozi řadou zkratek (ať to stojí, co to stojí). Je hlasitý a není radno se s ním setkat na cestě – překáží totiž, kde může i leckdes jinde.

Možná by stálo za to vydávat potvrzení o absolvování turistického minima, na které by se pak vázal vstup do hor. Discipliny třeba: a) balení batohu na čas a eleganci, b) základy mlčení, c) etiketa setkávání, d) jak si vybrat vhodné oblečení do vhodného počasí, e) jak efektivně odnášet vlastní odpadky atp…

Odpady a odpadky

Přes všechny pohromy, které se přes Tatry přehnaly, jsou to pořád velmi krásné hory, kde lze například pořád ještě pít z pramenů. Pokud ale budou „takyturisti“ pořád tak pilní a ochotní donést své odpadky kamkoli jen aby je tam mohli zahodit, jak jim z ruky vypadly, brzo už to bude jenom vzpomínka.

Mimochodem nosiči vajglů (pardon kuřáci) vynikají v tomto nešvaru nad jiné. Čas od času litujeme, že nám není známo to správné magické slovo, které všechny odpadky převelí do bytu jejich původce. To by teprve byla jízda!

Vodopády

Sluneční paprsky pronikají křišťálovými kapkami. Duhově prozářená a zpěněná se divoká říčka vrhá do propasti času a vodní tříšť lemuje ten nepokořitelný a úctyhodný vodopád jako přízračný závoj…

Možná je to příliš poetický úvod, ale když se člověk ocitne před Obrovským vodopádem, proti dlouhému, fascinujícímu a divokému živlu, často neví, jak jinak vyjádřit své pocity. Studenovodské vodopády ve mně zanechaly velký dojem. Je to něco, co musíte vidět, nejlépe ráno, když slunce vytváří z něčeho tak všedního, jako je voda, nevšední modrozelenobílý obraz. Tehdy a právě tehdy se dokážou změnit v zázrak zelených a modrých světel, v pohlazení třpytivé vodní tříště. Tehdy jejich chuť připomíná sníh a led a volnost mrazivého nebe na hřbetech hor.

Studenovodské vodopády je zkrátka třeba vidět zrána nebo alespoň v časném dopoledni…

Žíznivá voda

Studenovodské vodopády mají ještě jednu zvláštnost. Proudí v nich žíznivá voda, tedy voda, která chutná výjimečně dobře a zvláštně, ale po prvním doušku netoužíte po ničem jiném, než abyste se napili znovu. (Ještě, že se tam nemotají obchodníci, protože by pak mohli tu vodu odvádět potrubím a prodávat ji jako "Skvělou tatranskou kyselku“) I na takovémto místě se bohužel vyskytují takyturisti (viz Obyvatelé tatranských chodníkov) a tak i v té krásné vodě můžete najít nedopalky a lahve. Je to hrůza.

Co dodat na závěr? Pokud se vám podaří navštívit Studenovodské vodopády nechte si na ně v srdci vzpomínku. Na fotkách to nikdy nebude takové, jako ve skutečnosti.

Ivča

Když bagr, tak na kopci

Kdosi moudrý kdysi poznamenal: „Když loď tak na kopci!“ Někteří členové naší rodiny jsou navíc vyhlášeni svými sny o přepravě žlutého bagru do Hradce Králové. Při letošním pobytu v Tatrách se oba výroky propojily. Takže téměř kamkoli jsme došli, bylo nám najíti vrcholek a na něm bagr (žlutý). V lesích, kde se těží v rámci dozvuku polomů a kůrovcové kalamity, no prosím, tam to člověk ještě pochopí. Ale proč ten stroj na vrcholku Soliska (a jak ho tam dopravili? po částech rozmontovaný a lanovkou?) Kolem Smokovců se bagry přímo rojily – na louce, na stráních, v kdysi lesních o blízkém okolí nádraží nemluvě.

Ale bagr na hřbitově, to už nás zarazilo a nápis u potoka za kostelem „tu nebagrovat!“ nám přivedl na mysl ty nejdivočejší fantazie. Pod masivem Gerlachu u Sliezského domu byla pouze žlutá rolba, ale stejně si myslím, že kdybychom se dostali na vrcholek Lomnického štítu, dost možná by tam na nás něco žlutě zamrkalo?!

TTT (tajemství tatranského timování)

V Tatrách už jsme byli několikrát a vždy jsme bojovali s rozcestníky a jejich časovým značením. Na jednu stranu to má logiku. Nemá smysl udávat kilometráž, když mnohem víc než na délce trasy záleží na tom, kterým směrem jí jdete a v jaké fázi cesty (i té osobní a životní) jste.

Kdysi (tj. zamlada) ukazovaly rozcestníky časy převážně zbytečně dlouhé. V další fázi se shodovaly s reálným chodeckým časem, potom už se shodovaly jen při cestě dolů a pak už nás začali předbíhat různí letití krakonošové (v poslední fázi i krakonošky) oběma směry. (Navíc přibyla tentokrát zátěž psychická v podobě pobízení mírně stávkujícího dítěte nebo vnitřního boje s tím, zda sbírat houby nebo pokračovat ve stoupání.)

Zkrátka několik dní jsme si tradičně kladli otázku, jak asi vypadá takový tatranský „normochodec“, podle kterého se ty rozcestníky kalibrují. Rozluštění se dostavilo nečekaně asi pátý den pobytu, kdy se nám při úprku do kopce hustým deštěm podařilo jednak se uhonit, jednak promočit a jednak překonat čas rozcestníků.

Konečně jsme na to přišli. Tatranský normochodec je trénovaný turista, prchající před nepřízní počasí v zádech.

P.S. Ale od toho dne ty časy vcelku souhlasily, takže třeba to chce jenom zvyk.

Cizinci aneb o jazycích

Pobytu v horách se dá využít k ledasčemu. V případě hor populárních třeba ke studiu jazyků. Tak Ivča po týdnu rozvinula nejen základy své slovenštiny, ale byla už schopna rozeznat poměrně přesně několik slov a pozdravů. Tu a tam dokonce odlišila německý rozhovor, ale s maďarštinou jsme dopadli hůř. Maďarštinu typovala vždy, když jsme nerozuměli vůbec ničemu.

A pak, že hory rozvíjejí jen tělesnou zdatnost?!

Tatranská fauna a flóra

Vichřice změnila podobu Tater, jak je nosíme v sobě, v mnoha ohledech. Nechci teď připomínat vykácené stráně a ohořelé kmeny na pozadí podzimně laděných trav. Spíš nemůžeme přehlédnout, jak krajina přijala nové podoby stepní a tundrové. Pařezy zarostlé v dlouhých vlasech stepních trav, miliony fialových odstínů vrbky úzkolisté (vzpomínáme na Finsko, které se touto cestou vrátilo do našich vzpomínek). Trsy hořců najednou vystupují nějak výrazněji a nepřehlédnutelně. Štědrý srpen skýtá řadu dětských potěšení od jahod přes maliny, borůvky až po brusinky, o houbách nemluvě. Ze zmizelého smrkového lesa najednou mnohem výrazněji vystupují ostrůvky přeživších stromů, které si člověk dříve ani neuvědomoval – vzdušné březové tanečnice, důstojné modříny, do krvava zardělé jeřabiny a drobné prstíčky jedno dvouletých náletových dřevin.

Z fauny jsme, pravda, když nepočítám hotelové mravence, nejvíce zahlédali ptactvo a jednou - dvakrát veverku, z kamzíků zbyla jen statistika posledních přeživších v tatranských dolinách.

Ale neměli bychom zapomenout na sviště – byli dva, v lidské velikosti a plyšovém úboru a chodili zvát na tatranské kulturní léto.

Dodatek o bodech a řidičích

Některé domácí samozřejmosti člověk občas ocení až tam, kde je nemá. Podobně jsme až v blízkém zahraničí ocenili bodový systém na silnicích. Smokovec není zrovna největší město a podélně jím prochází velmi frekventovaná silnice. Ať chce člověk kamkoli, nutně ji musí přejít. Za dobu našeho pobytu nám na značeném přechodu dalo dvakrát přednost auto s polskou značkou, jednou Němci, opakovaně Češi a jen velmi velmi zřídka auta slovenská…

Galerie

Kliknutím se náhled zvětší.
-1
-2
-3
-4
-5
-6
-7
-8
-9
-10
-11
-12
-13
-14
-15
-16
-17
-18
-19
-20
-21
-22
-23
-24
-25
-26
-27
-28
-29
-30
-31
-32
-33
-34
-35
-36
Iva, Jirka a Ivča, 18.9.2006, aktualizováno 16.10.2006