…Až na cestě pozná člověk, co je doma…

Oslo (nekongresové) - červenec 2009

Letos v červenci se mi podařilo dík laskavé podpoře norsko-lichnsteinsko-islandského fondu zúčastnit se mezinárodního kongresu v Oslu. Odborné zážitky patří jinam, ale tady se chci rozdělit o několik nekongresových postřehů.

Doprava a jízdní řády

Kontakt s veřejnou dopravou v Norsku je pro běžného obyvatele ČR fascinující už od počátku. Na světelné tabuli vláčku, který jede od letiště k hlavnímu městu (pozor! jedou dva: 1) dražší a častěji jezdící oranžový expres a levnější červený vlak s delšími intervaly, ale prakticky stejně dlouhou dobou jízdy), naskakuje údaj o zpoždění – 3–5minut. Stejné hlášky se objevují na zastávkách tramvají; tam se navíc lze dozvědět, za kolik minut jede která nejbližší linka a posledních pět minut vám to odpočítává čas po minutách. Vláček má navíc – jak jinak na Severu – v každém druhém voze kávo- a čajovar na mince pro zájemce (cukr mléko a lžičku si doplníte podle potřeby).

Okouzlující je také městská lodní doprava na blízký poloostrov plný muzeí. Za příslušnou sumu se dá sehnat buď permanentka na několik dní nebo „oslo pass“, který platí i jako vstupenka do muzeí (některá mají ovšem vstup zdarma).

Za příplatek stojí projížďka lodí po Oslofjordu. Konečně tu lze vidět ty pravé „norské“ dřevěné domečky. Ve městě je jich jen po málu. Také zahlédnete bývalé letiště na Forneby, kde jsme kdysi přestupovali na cestě dále na sever.

Počasí

Počasí je tentokrát typicky „norské“ – temno, mlha, chvílemi poprchá, + 13 stupňů. Omluvila se nám za něj dokonce i místoprimátorka města Oslo, ale díky mořským výparům fjordu se v tom velmi dobře dýchá a okamžitě mě přešly všechny krkoškraby.

Dramatičnost počasí vydržela po celou dobu pobytu, počínaje mračny zralými pro plátna starých mistrů až po krátké 20 minutové průtrže či stejně rychlé a zběsilé sluneční úpaly.

Město

Město samo jsme navštívili už před několika lety při poznávací cestě po Norsku. Tentokrát je více času je vnímat beze spěchu. Bydlím v poměrně barevné i barvité (přistěhovalecké?) čtvrti plné vykořeněných emigračních osudů. Zvláště zkraje víkendu je tu živo celou noc.

Ve volné chvíli procházím hlavní třídu, parlament, divadlo, náměstí s kašnami. Je tu trochu globalizovaně anonymně. Tytéž obchody, tytéž střihy, tytéž slevy. Kam ses podělo Norsko?

Nádherné mísy dobrot v přístavní rybí restauraci konečně připomínají to zdejší specifické. Obdivujeme letos nově otevřenou Operu, kde bude slavnostní zahájení kongresu (lístky jsou prý na 3 roky dopředu vyprodány) a kocháme se sochami na všechny možné způsoby.

Sochy

Sochy jsou vůbec fascinující fenomén města. Jsou prakticky všude, nejen v profláknutém Vigelandově, resp. Frøgnerově parku. Kolem hlavní třídy najdete rozvalujícího se pásovce, o pár ulic dál bronzového maxibobra. Národní divadlo je obklopeno sochami slavných představitelů ještě slavnějších rolí. U královského paláce stojí královna Maud. Krále zase najdete (i se psem a na běžkách s vázáním podobným značce kandahár) poblíž skokanského můstku v Holmenkolenu. Na boku radnice je socha rybáře i se sítí a rybami v ní. Před naším hotelem se dere z dláždění obrovská černá ruka svírající stříbrnou růži. A na jednom náměstíčku je v kameni vydlabaná podoba tváře, která díky osvětlení vypadá tak plasticky (snad se jmenuje Okamžik).

Všechno je to volně přístupné, můžete si pohladit a osahat. Žádné vysoké podstavce, nedostupnost a odtržení od života. A všude plno kašen a vodotrysků, které samy o sobě vypadají jako sochy z vody a inspirace autora. Navíc ještě vše doplněno mozaikami (třeba i na zadní straně nadzemního parkoviště). Je mi smutno, jak moc se tahle stránka života zanedbává u nás doma!

Muzea a galerie

Folksmuseet je zdejší překrásný skansen (to je švédské slovo a Nory by nepotěšilo, ale u nás už zdomácnělo). Nádherné vyřezávané kostely, dřevěné stavby ze všech možných krajů, výborné lesní jahody pro zpestření stravy. Ale na rozdíl od nás historie nekončí v dávném minulu, tady pokračuje celým dvacátým stoletím až po expozice z 90. let.

Muzeum vikingských lodí vidím sice podruhé, ale dalo by se ještě mnohokrát. Smělé oblouky lodních přídí mluví za vše.

Fascinující je i muzeum lodi Fram, které vzniklo tak, že loď vytáhli na pevninu a doslova obestavěli muzeem. Loď sama působí majestátně i bez uvědomění, jak dlouho na ní bylo nutno překonávat polární podmínky. Mimochodem z balkónku za zádí je krásný panoramatický výhled na Oslo přes fjord.

Strava

Strava je krom tradičních kávy poněkud globalizovaná, i když ta nádherná směs lesního ovoce, kterou nám k snídani servírují s kukuřičnými lupínky je nezapomenutelná.

Jeden večer tedy konečně vyrážíme do místní jídelny, která slibuje norská jídla. Hodujeme tedy na lososu s bramborem a okurkou, sobích karbanátcích s hrachem a rybích knedlíčcích se slaninou. Po letech také znovu potkávám pravý norský flatbred (něco jako knekebrot v tloušťce pauzovacího papíru, jí se jako příloha téměř ke všemu).

Paradoxy

Na cestách mě vždycky pobaví nečekané paradoxy a neplánovitě vychutnávané atmosferické zážitky. Jeden takový se mi podařil, když jsem byla kupovat jako dárek maličké stříbrné Thorovo kladívko pro Ivču u moc zajímavého a originálního výrobce kopií vikingských drobnůstek a všelijakých kožených pěkností. V jednu chvíli jsme spolu plkali o Praze, kde byl, zatímco z rádia hrál na německé stanici slovenský orchestr z Bratislavy.

Kliknutím se náhled zvětší.
Iva, 15.9.2009