…Až na cestě pozná člověk, co je doma…

Kypr tisíce tváří aneb za paní Margitou cesta dlouhá

Ač máme rádi řecky mluvící země, Kypru jsme se doposud, spíše nedopatřením, vyhýbali. Snad, že nemáme rádi země s okupovanými zónami (68. se nezapomíná snadno), snad spíše z neznalosti nebo náhodou. Letos byl ale náročný podzim a dovolenou jsme potřebovali ještě mnohem více než onu pověstnou NaCl. Věci jsme vyřizovali opravdu hodně na poslední chvíli a tak shodou dílčích okolností a příznivých zájezdových slev jsme dopadli (to tedy hodně křivdím kapitánovi našeho letadla, protože přistával lehoulince a hladce, že jsme si málem ani nevšimli) v druhé půlce října na jihozápadním pobřeží Kypru.

Už když jsme sondovali místo pobytu, chtěli jsme klidnější oblast, blízko k moři (někteří šílenci v naší rodině si totiž rádi chodí zaplavat ráno před snídaní), dostupný internet (bohužel dovolenou šlo zorganizovat jen za cenu práce s sebou). Jako pohodlní lidé jsme dali přednost polopenzi a taky jsme chtěli přijatelné pohodlí za přijatelnou cenu. Vybrali jsme si tedy jeden takový 10 denní pobyt a sondovali předběžně recenze na netu. Už v těchto reflexích nás zaujala téměř mytická postava recepční paní Margity, která je milá příjemná a neuvěřitelná a navrch zařídí vše, co lze a ještě o trochu navíc potom.

Takže jsme vlastně vyjeli na dovolenou, ale taky za paní Margitou, která se tak nevědomky stala patronkou naší cesty, a naše očekávání byla vrchovatě naplněna a realita je často i předčila.

Kypr řidičský

Tohle nelze přehlédnout, jen co člověk opustí letištní halu. Mimochodem, byli jsme jedněmi z posledních, kdo přistávali a startovali z tzv. čtyřicetidenního letiště. Nemylte se, to není průměrná délka zpoždění, to je čas, za který to letiště postavili po záboru severu země Tureckem. Pár dní po našem odjezdu se otevíralo letiště, resp. odbavovací budova, zcela nové.

Kypr má letitou tradici britské kolonie (pronajaté původně od Osmanské říše); tato tradice se pak hmatatelně projevuje jízdou na silnici vlevo. Uá! Dělalo mi to potíže už v Londýně, natož tady. Pro nás to má za následek, že zpravidla čekáme na autobusové zastávce v opačném směru, při nastupování se hrneme na sedadlo řidiče a při přecházení – ve snaze nebýt potupně přejet na placičku – si polohlasně opakujeme: „Rozhlédnout – doprava nejdřív, doleva až potom!“.

Kypřané jsou naštěstí lidé inteligentní a na podobné problémy (v zemi, kde je víc turistů než místních) zvyklí, tak kolem cest umístili cedule „DRIVE LEFT“ a jako prevenci označili i SPZ. Místní jsou vpředu bílé, vzadu žlutavé. Ale pokud uvidíte auto s červenou značkou, znamená to automobil z půjčovny, tedy často s cizincem za volantem, ergo kladívko – bacha na něj, může se na silnici chovat divně! Například na kruhovém objezdu jet proti směru hodinových ručiček, jak je zvyklý. A asi to docela funguje, nehodu jsme prakticky nezahlédli…

Kypr národní a nadnárodní

Kyperští Řekové jsou, jako ostatně téměř všichni Řekové, velcí vlastenci. Prožili staletí v odporu proti Turkům (a před tím pirátům, Římanům a Féničanům, Peršanům a bůhvíkomu dalšímu) a tady na Kypru pociťují jejich nadvládu (v už více než 30 let okupované severní části země) částečně dodnes. A tak jsou na sebe a svůj stát celkem oprávněně hrdí. Což se projevuje třeba i tím, že Řecké a Kyperské vlajky visí na každé veřejné (a kdejaké soukromé) budově.

Pokud se ovšem pohybujete v turistických oblastech, moc skutečných Řeků nepotkáte. Slušná možnost výdělku přitáhla „gastarbeitery“ ze značné části Evropy (zvláště střední a východní), o části Asie a Afriky nemluvě. A tak například prodavačka v krámku se sice s vámi baví anglicky, ale počítat začne rusky a nakonec z ní (na dotaz) vyleze, že je z Gruzie. Číšníci v hotelu – to je sbírka jako z pod Babylonské věže, Kypřané jsou jen ti hlavní (a zřejmě stálí, ostatní jsou nejspíš sezónní pracovníci). V ostatních službách je tomu nejinak. Poměrně početná česko-slovenská komunita, Poláci, Rusové…

Kypr pravoslavný

Pro nás Čechy, notorické neznabohy, to může působit trochu nezvykle. Ale jiný kraj… Na Kypru je pro rodilé kyperské Řeky pravoslaví samozřejmou povinností a Církev je pro ně nevlivnější a nejdůležitější institucí. Povinnou výukou náboženství ve škole a každotýdenními návštěvami kostela počínaje a praktickou nemožností civilního sňatku konče. Že prvým prezidentem se stal arcibiskup, není náhoda, ale ilustrace skutečného stavu. Až by si jeden občas říkal, zda stát funguje díky církvi nebo naopak.

Vnějším projevem této skutečnosti je poměrně velké množství kostelů, kaplí a jiných církevních staveb a to i nových nebo ve výstavbě. Přitom pozoruhodné je, že nové kostely důsledně kopírují starobylý styl románské baziliky, po dokončení fasády nezasvěcený nepozná, zda se jedná o budovu novou, nebo starou několik staletí. Ve srovnání s církevní architekturou jinde v Evropě je to docela rozdíl. Jako úplný protipól pak působí třeba kostely na protestantském Islandu a v dalších severských zemích, kde jsou často velmi originálním a nespoutaným uměleckým dílem a vizitkou architektů.

Byli jsme na návštěvě jednoho z nejznámějších kyperských klášterů. Byl opravdu nádherný, byť na náš střízlivý středoevropský vkus trochu přezlacený a přezdobený. Obdivovali jsme nástěnné malby, vyřezávané dveře i vyvěšené modely lodí. Hlavně – klášter nepůsobil jako muzeum nebo turistická atrakce, ale jako místo, kde se opravdu scházejí lidé kvůli Bohu i sobě samým. Přicházeli s modlitbou, pro požehnání, přinesli dítě ke křtu. Víra na Kypru opravdu žije.

Kypr svatební

Přišedše první den do hotelu, viděli jsme v zahradě slavnostně bílými fábory vyzdobený zahradní altánek s několika stoly okolo. Tady bude svatba, pochopili jsme okamžitě. Taková středně velká – stoly byly nachystány pro nějakých 30 hostů…

Až po výkladu agilní průvodkyně na jednom zájezdu jsme pochopili, že to musela být svatba cizinců. Kyperští Řekové si podobnou událost představují jinak – „nejužší rodina“ čítá několik desítek (ale spíš set) hostů a počet pozvaných přátel a známých jde do tisíců. Chvíli jsme přemýšleli, jestli se svatební hostina podává v letištní hale, než se nám dostalo zpřesňující informace – povinností takového pozvaného hosta (kromě dvou až tří set členů skutečně nejbližší rodiny) je předat svatební dar (obálku s penězi), stručně popřát, pohovořit, smlsnout si na malém pohoštění a vypadnout, aby nezdržoval frontu. Z vybraných peněz se pak nejen pokryjí náklady na svatbu samu, ale také na vybavení domácnosti a ostatní investice, nezbytné k rozjezdu samostatného života.

Šťastní novomanželé jsou v balíku, chtělo by se říct. Jenže krátce poté dostanou pozvání na svatbu někoho jiného, další víkend nové a tak dál. Zbytek života budou zváni na svatby a budou to oni, kdo předají dar, rychle popřejí a vypadnou. Bilance se začíná obracet.

K čemu je to tedy dobré? Je to vlastně originální systém vzájemné výpomoci, rozložení rizika a bezúročného úvěrování v jednom. Banky se mohou jít vycpat, v součtu to totiž vychází levněji a efektivněji, než jejich služby. Navíc se tak podporuje jak generační soudržnost tak i porodnost ve společnosti.

A to jsme ještě vynechali systém kmotrovství, který je podobný a taky podobně nákladný. A taky není dobré zapomenout na to, že máte-li dceru, je dobré ji vybavit do manželství nějakým bytem, když už ne přímo domem a syna pro změnu automobilem. (Ale na druhé straně Vaši potomci mají šanci totéž vyženit či vyvdat.) Náročné, že?!

Kypr marketingový

Kypr žije z turistického ruchu. Tomu je přizpůsobeno vše – to komu se přiděluje a nepřiděluje voda v období sucha, to že se otvírají obchody s kožichy v zemi, kde bývá i + 40° C, to ke komu jsou místní vstřícní a milí ať už si o tom myslí cokoli. Hotel, kde jsme pobývali, tak např. provozuje „věrnostní program“ pro hosty s opakovaným pobytem. Pořádá se speciální večeře – fotografie z ní (stejně jako z hotelových svateb) jsou vyvěšeny ve vstupní hale. Rozdílejí se drobné dárky; personál si s vámi povídá, když jen tak bloumáte zahradou, abyste nebyli opuštěni a vůbec. Nám se tak dovolená do jisté míry připomínala ještě několik měsíců díky opakovaně zasílaným přáním k narozeninám, Novému roku atp.

No, všichni víme, že je to jen promyšlený marketing, ale v době uspěchané, kdy na sebe nemají čas ani ti nejbližší je to stejně docela milé, ne?!

Kypr zemětřesný

Být na dovolené ve Středomoří, znamená dostat se na pole tektonicky čilých zemských sil. Takže nás moc nepřekvapilo, že jedno z prvních varování, které jsme v papírech na pokoji nastudovali, byly pokyny o tom, co dělat v případě zemětřesení.

Následně jsme objevili preventivní opatření proti prasečí chřipce, ale k našemu potěšení v obou případech zůstalo jen u teorie.

Naproti tomu, pokud jde o historii ostrova, o nějaké to zemětřesení politicko mocenské v ní opravdu nebyla nouze. Možná proto nám tam bylo docela dobře. Země, které leží ve výhodné poloze (výhodné hlavně pro ty druhé) mají asi nějakou blízkou vnitřní zkušenost.

Kypr turisticko-historický

Jako většina ostrovů ve Středozemním moři, i na Kypr má turistický průmysl zaveden jako jeden z hlavních zdrojů příjmu. Když velká část původních hotelových kapacit i pláží zůstala na okupovaném severu, byla v krátké době vybudována nová hotelová města, i když třeba ne tak bombastická jako Famagusta kdysi. Což je mimochodem věci spíše ku prospěchu.

Kypr nemá jen krásné pláže, ale i dost historických památek, od pravěkých přes římské, ranně křesťanské až po stále funkční pravoslavné kláštery. Tedy lákadel a důvodů pro návštěvu více než dost.

K tomu Kypřané jsou, jak je u všech druhů Řeků zvykem, dobří obchodníci a pro kšeft ochotni udělat cokoliv. A tak třeba na tomto horkém ostrově prodávají kožichy, protože ruská klientela si na ně potrpí…

Kypr řecko-turecký

Že Řekové a Turci se příliš v lásce nemají je dost všeobecně známo. Tento vztah má staletou historii vzájemných půtek a dlouholeté Turecké okupace. Od rozpadu Osmanské říše ale už nějaký ten pátek uplynul a nepřátelství vychladlo, byť určitá nedůvěra zůstala. Trochu mi to připomíná Čechy a Němce – většina Čechů, zejména těch starších, má k Němcům rezervovaný vztah, ale kudlu na ně nebere.

Na Kypru jsme si ale mohli „sáhnout“ na emoce o nějaké to desetiletí intenzivnější. Občanská válka mezi Kypřany řeckého a tureckého původu a následná okupace severní části ostrova Tureckem je stále v živé paměti, ostatně není to ani 30 let – jedna generace. Navíc ta okupace stále trvá, přestože má formální podobu „nezávislé“ Severokyperské republiky.

Viděli jsme, byť jenom z dálky, opuštěné město Famagusta. Viděli jsme místní Kypřany resp. Kyperské Řeky, jak o tomto městě, kdysi výstavné chloubě ostrova – dnes „městě duchů“, mluví téměř se slzou v oku. A viděli jsme vojáky OSN, hlídající „zelenou linii“ mezi severní a jižní částí ostrova.

A jak jsme (snad správně) pochopili, v místních lidech je stále přítomen pocit hořkosti z toho, že jejich právo na domovy, ze kterého byli mnozí vystěhováni, bylo pominuto ve jménu strategických zájmů velmocí. Že „úspěšný“ kompromis v mezinárodní politice byl tak trochu na jejich úkor. Což je zkušenost i nám blízká, stačí si vzpomenout na události našich dějin, staré něco přes 40 let.

Kypr pohanský

O zvláštnostech kyperského téměř státního náboženství jsme už psali jinde. Ale ať je současná pravoslavná církev jak chce přítomná v životech svých „oveček“, hluboko pod ní proráží ještě spousta hlubších tradic a jevů.

Na určitých místech – často v blízkosti chrámů, klášterů a kaplí – tak potkáte cosi, co jsme si pracovně pojmenovali jako „stromy přání“. Podle místní víry (nebo pověry), pokud na takový strom zavěsíte nějakou osobní věc a něco si přejete, místu příslušný světec vám pomůže toto přání splnit. A tak jsou stromy hustě obaleny podivnou směsicí, ve které dominují papírové kapesníky, sem tam nějaké šátky, ponožky a podobné drobné oděvní součástky.

Pokud to jen trochu jde, snažíme se místní zvyky nejen respektovat, ale také se sem-tam připojit. A tak na jednom stromě vedle krásné kaple visí i naše „obětina“ a příslušný svatý vyslechl naše přání. A že nejsme zádní troškaři, pohrdli jsme papírovými kapesníčky (co je na takovém prefabrikátu na jedno použití osobního?) a na strom zavěsili kalhoty, které s námi (resp. na nás) procestovaly během asi 10 let mnoho kilometrů a zemí. Po svém definitivním rozpadnutí dostaly tento čestný úkol a jistě tak dodnes hrdě vlají. A svatý? Ať ukáže, co umí, za takévý dar by se mohl trochu předvést.

Kypr vinný

Rudé cyperské víno (původem tuším z nějaké beletrie z doby cca Karla IV.) nás navnadilo a naše očekávání vztahující se ke kyperskému pití a vínu zvláště byla tedy více než vysoká. Tím spíš, že máme s řeckými víny dobré zkušenosti a na nedalekém ostrově Kos nám chutnalo i anonymi stolní víno, podávané v hotelu. Ale šedivá je fantazie a žití strom se zelená (nebo tak nějak).

Víno je pro nás nápojem svátečním a tak trochu obřadným, takže ochutnáváme jen střídmě. Domácí vína v hotelu byla vcelku chutná; mimořádně zajímavé bylo kupodivu jedno bílé, produkované údajně výslovně pro tento hotel na objednávku a nesoucí jeho jméno.

Když nás tedy turistický okruh zavedl také na ochutnávku vín do místního vyhlášeného závodu, byli jsme vpravdě zvědavi. Místo samo bylo zajímavé; staré i nové sudy, kresby dotvářející atmosféru atp. A pak přišla ochutnávka. Čistě mezi námi – byla spíše zklamáním. Nabízeným vínům nějak chyběl charakter a osobitost. A tak jediné, co jsme si dovezli domů, byla kyperská specialita Comandaria (sladké dezertní víno vyráběné z hrozinek), která je aspoň zajímavá svou neobvyklostí. A mimo jiné je prvním vínem, u něhož je historicky doložen jeho název (podle zde usazeného velení rytířského řádu Johanitů).

Kliknutím se náhled zvětší.
-33
-34
-35
-36
-37
-38
-39
-40
-41
-42
-43
-44
-45
-46
-47
-48
Iva a Jirka, prožito v říjnu 2009, dáno na web v prosinci 2009 až únoru 2010