Old Good England
Ochutnávka Anglie (moje krátká návštěva se za nic víc nedá počítat)
Moře
Když dojedete k pobřeží, záleží především na počasí… Ale prý i v typicky anglickém zataženém počasí ve vás ta veliká s obzorem splývající plocha zanechá dojem. Je to jako úplně jiné moře než to, se kterým jsem se setkala na dovolené v Řecku. Je jiné. Je to živel! Moře s velkým M.
Bez běhání ani ránu (jedna dlouhá věta o časté činnosti)
V Londýně se asi stalo národním sportem běhat, jenže člověk pochopí, když běžce potká v parku (konec konců, je to zdravý pohyb na čerstvém vzduchu), ale když potkáte několik běžců, jak se proplétají mezi auty stojícími před semaforem, podiví se; ale místním (jak se zdá) to nevadí.
Strattford nad Avonou
Strattford je malé roztomilé městečko (už několikrát vyhrálo titul „Nejpěknější britské městečko“), ze kterého pochází W. Shakespeare. Také je zde škola, do které chodil jeden anglický král – už nevím, který.
Myslím, že je na místě jeden citát, který na toto městečko pasuje: „Toto je židle, na které rád možná jednou seděl Jára Cimrman.“
Takže v rodném domě W. S. je jeho muzeum (kolébka, ve které se narodil atp.), kostel se jmenuje Shakespearův, mají tu Shakespearovo divadlo, rovněž několik obchodů a restaurací nese jeho jméno. Ale není to tak zlé. Za chvíli si nato všechno zvyknete a pak už si můžete vychutnat ty roztomilé anglické domečky v plné kráse.
Záludnosti jazyka anglického
Angličtina je sice jazyk rozšířený, který jsme dlouho studovali, ale to nezabránilo několika krásným přeřekům. Jejich nejčastější autorkou byla jedna moje nejmenovaná spolužačka, která třeba zaměnila slova stamp (známka) a step (krok), takže na poště žádala „one step to Europe“, čímž přispěla k našemu pobavení a lehkému zmatku poštovního úředníka.
Časté bylo také to, že jsme mátli Angličany vkládáním českých slov do anglických vět, z čehož vznikaly hybridy jako „It is for one libra?“ nebo „Jednou fisch and chips.“
Naše anglická rodina (byli jsme ubytování v domácnostech) si s námi každý den dlouho povídala. Probrali jsme toho hodně – od školského systému přes Prahu až k jejich bydlení. Jednou jsme se tak bavili a já jsem se vůbec nechytala, tak jsem nechala rozhovor na spolužačce. Až náš domácí ukázal na obrázek jelenů a říkal, že je tam taky mají, z čehož jsme usoudila, že mají les. Později jsem se ptala spolužačky, o čem se to bavili. „Já nevím,“ odpověděla upřímně, „já jsem jen říkala hm a yes a tak podobně.“
Angličtina vlastně není tak těžká, když se vyvarujete příliš rozvitých souvětí, do kterých vám chybí slovní zásoba. Aby se nestalo, že jako výše zmíněná spolužačka řekněte při loučení: „It was nice to miss you.“ (místo meet you).
Doprava (nebo doleva)?!
Ráda bych se podělila o menší zážitek s dobrodružnou cestou. Prostřednictvím „nadzemky“ (pod zemí projede jen občas) jsme se dostali do londýnské City. Pak jsme se chtěli vracet stejným způsobem z Toweru. Stáli jsme na stanici a dvacet minut pozorovali náš vlak, který se blížil rychlostí cca 1m/min. Když se konečně přiblížil, nastoupili jsme, ale trochu jsme se divili, proč vlak stojí stále na místě. Anglický rozhlas nám začal něco říkat.
„Rozumíš?“ zeptala jsme se spolužačky.
„Ne.“
Vedle stojící muž zařval „s...t!“ a vyběhl z vlaku.
„Ale tomuhle jsme rozuměla!“ řekla spolužačka.
„Nevíte, co říkal?“ zeptal se náš profesor jednoho staršího spolucestujícího.
„Víte, to byla taková ošklivá nadávka…“
„Já myslel ten rozhlas.“ vysvětloval profesor.
Nakonec jsme se dozvěděli, že vlak nejede. Vydali jsme se tedy do metra. Propletli jsme se zástupy Londýňanů (večerní dopravní špička už začínala) a namačkali se do metra. Podařilo se nám zorientovat se v orientačním plánu. Na každé stanici jsme si vyslechli neustále opakované „Mind the gap!“ (Pozor na mezeru). Až jsme konečně vystoupili na „Západní šunce“, jak jsme překřtili Westham. Tam jsme přestoupili na jinou nadzemku (mně připomínala křížence vlaku a lanovky), pak na autobus a nakonec jsme se ocitli skoro tam, kde jsme měli být. Už zbývalo jen vyjít kopec ke Greenwichské observatoři a ještě kousek parkem.
Nicméně i tato cesta byla velice poučná. Pochopila jsem, že každý Londýňan má plán metra v hlavě, protože orientace v něm (a vůbec v městské dopravě) je nejspíš důležitým školním předmětem. Pokud se tedy neučí už ve školce. Jinak podle mě není možné, aby při poruše Londýňané jen pokývali hlavami a (až na výjimky) klidně opustili vlak a počkali na další spoj nebo šli hledat náhradní dopravu.
A já jen čekám, až do svého systému hromadné dopravy, který zahrnuje podzemní i nadzemní dráhu, tramvaje, autobusy, minibusy a vlaky, zapojí také létající talíře…
Londýnské oko
Na Londýnské oko (trochu přerostlé ruské kolo s vyhlídkovými kabinkami) jsme se všichni moc těšili, takže nám ani tolik nevadila fronta, kterou jsme museli vystát. U vchodu následovala letmá prohlídka zavazadel – specialita významných londýnských památek.
„Nůž no?“ ptal se nás jeden muž z ochranky. Přemýšleli jsme, jestli má české předky nebo se musel naučit slovo „nůž“ ve všech světových i nesvětových jazycích a nebo, což bylo nejpravděpodobnější, se zeptal našeho profesora.
Pak už jsme nastoupili do kabinek. Londýn pod námi se zmenšoval a bylo vidět, jak moc je roztáhlý a oproti Praze strašně plochý. Lodě na Temži, ulice, auta, domy – to všechno působilo jako střípky z mozaiky.
Ale za chvíli jsme byli za polovinou kruhu. Ta tlustá špinavě hnědá čára se stala Temží a my jsme pomalu klesali k zemi. A bylo po výhledu a domy kolem nás byly zase vysoké.
Nahoru
Zavřít okno