…Až na cestě pozná člověk, co je doma…

Jak jsem jel konečně do Bulharska aneb Záhada zmizelého trezoru (léto 2011)

Racci na věži hotelu

Konečně, proč ne do Bulharska?

Prvá část naší letošní dovolené se vyvíjela, vlivem různých pracovních problémů, dost překotně. Původně plánovaný poznávací zájezd už nebyl k dispozici, a proto jsme se probírali „lastmomenty“. A jednou z použitelných nabídek bylo i Bulharsko, tradiční cíl cest k moři našich rodičů v dobách socializmu. Jenže já jsem to tenkrát nějak nestihnul, později byly zajímavější jiné cíle. Proto jsme vyrazili k Černému moři do Bulharska, oblast Burgas, severně od Nesebaru. A ne jako kdysi do stanového kempu nebo chatiček, ale do velkého hotelu.

Cestujeme, aneb O letadla je nouze

Možná to znáte také. Dorazíte s povinným předstihem na letiště, absolvujete všechny kontrolní procedury a už jenom čekáte, kdy vám na obrazovce naskočí ten váš let. A ono nic. Kolem lidé nastupují, odlétají, plánovaný čas je dávno ten tam a vy pořád jen sedíte a čučíte, co se děje nevíte. Tohoto jsme si užili vrchovatě.

Při cestě tam jsme měli na odletu dvě hodiny zpoždění, protože letadlo se zdrželo někde v Ostravě. Aspoň že Ruzyňské letiště je poměrně pohodlné, klimatizované a počasí nebylo nijak extrémní.

Cestou zpět – to bylo jiné kafe. Nejdříve, jsa už sbalení, zbaveni pokoje a připravení na rychlý odjezd, jsme dostali informaci, že odjezd od hotelu se odkládá o více než dvě hodiny. Prožili jsme je posedáváním v lobby a hledáním míst, kde klimatizace jakžtakž funguje (byla pouze dvě, ta místa). Nejlépe nakonec bylo venku na vzduchu na lávce k výtahové věži.

Pak jsme byli přesunuti (v době největšího horka) do Burgasu na letiště. I v klimatizovaném autobuse bylo chvílemi jako v peci. Vstupní hala letiště byla příjemně klimatizovaná. Príma! Prošli jsme odbavením (mimochodem, nejpřísnějšími kontrolami, jaké jsem kdy na letišti zažil – osobní prohlídka = standard, kam se hrabou teroristi v US) a přesunuli se do odletové haly. Ouvej. Horko, dusno, přeplněno. Hala viditelně praská ve švech. Klimatizace patrně jen virtuální. Máme do odletu půl hodiny, to se vydr…

Jenže ta půlhodina se protahuje a naše letadlo pořád nikde. Už dokonce odletěl let na Prahu, který měl následovat až několik hodin po nás, pak totéž do Brna a Ostravy. Teprve pak se nad námi osud smiloval a poslal nám to správné letadlo. Se zpožděním větším než 4 hodiny startujeme k dvouhodinovému letu. Aspoň že zafungovaly jednotné evropské předpisy a dostali jsme bagetku s lahvičkou vody. Na Burgaském letišti nejsou pítka jako v Praze a půllitrová lahvička vyjde v přepočtu bratru na sedmdesátikorunu. Větrání a klimatizaci tam považují za přepych, správného cestovatele nehodný. A když k tomu západní slunce pere do prosklené stěny a venku je přes 30, je to o zdraví.

Jenže o letadla je nouze, musí být stále ve vzduchu (a vydělávat hladovým akcionářům na dividendy), a když nějaké vypadne (údajně zasypáno na Sicílii sopečným popelem z Etny), tak se zkrátka čeká a čeká…

P. S.
Nešťastníci cestující, čekající na let do Izraele, na tom byli ještě o 4 hodiny hůř.

Moře za oknem

Vystupujeme z autobusu od letiště, hlásíme se v recepci, po zapsání dostáváme magnetickou kartičku, která tady nahrazuje klíč a pásek na ruku a pak už jdeme do přiděleného pokoje. Kupovali jsme zájezd tři dny předem, z cestovky ještě doobjednávali pokoj nadplán, byli jsme tedy zvědaví, co na nás vyšlo. A nečekali jsme mnoho. Překvapení bylo o to příjemnější!

Vešli jsme do poměrně prostorného třílůžkového pokoje. Roztáhli závěsy a otevřeli na balkón, protože uvnitř bylo trochu dusno. A viděli před sebou do široka třpytící se hladinu a slyšeli pravidelný zvuk příboje. Ten výhled a ten zvuk nás okouzlil. Tak pěkně umístěný pokoj jsme snad ještě za ta léta, co spolu jezdíme k moři, neměli.

Záhada zmizelého trezoru

Pronájem hotelového trezoru mnozí považují za plýtvání prostředky, ale my jsme si před léty (po velmi špatných zkušenostech našich známých) na tuto službu zvykli a bereme ji jako povinnou „daň za odvrácení neštěstí“, podobně jako třeba pojištění. Ostatně i delegát cestovky nám tento postup doporučoval. V popisu hotelu bylo psáno – na pokoji trezor k pronajmutí, proto jsme ho hned při vybalování hledali, zda se do něj vejde notebook. Hledali, hledali… na místech obvyklých i neobvyklých… marně.

Druhý den v rámci informačních hodin jsme problém předali delegátce cestovky, ať si zaslouží svůj plat. Pravila, že trezory v pokojích určitě jsou. Požádal jsem tedy, ať mi ho někdo ukáže. Z recepce vyslali „asistenta“, který šel s námi, ukázat nám hlupáčkům, kde ten trezor je.

Po příchodu do pokoje se asistent velmi samozřejmě vrhnul ke skříni, otevřel ji – a spadla mu čelist. Teď jsme se bavili my. Obešel všechna pravděpodobná místa a pak se jal telefonovat na recepci. Závěr – trezor v tomto pokoji opravdu není. Proč tam není, nikdo neví. Možná ho tam zapomněli dát. A rozpačitě odešel s tím, že si můžeme třeba schovávat cenné věci na recepci.

Třeba ten trezor záhadně zmizel v důsledku utajené mise agenta 007, odnesli jej mimozemšťané, proletěl červí dírou do jiného vesmíru – když už máme dovolenou, můžeme si hrát.

Bez trezorové služby jsme se tentokrát obešli, aspoň jsme ušetřili nemalou částku. A utratili ji užitečněji za výlet do Nesebaru.

Jak je hezké, když na dovolené prší

Odjížděli jsme na dovolenou trochu uvedřeni a volili cíleně zemi s krásným mořem, leč bez extrémních teplot. V den příjezdu údajně pršelo od rána (dorazili jsme večer) a první dny se vedro demokraticky střídalo s polojasnem.

V jak „svěžím“ stavu jsme na dovolenou odjížděli, dokumentuje dobře druhý nebo třetí den pobytu, kdy jsme se probrali z krátké poobědové siesty ležmo, roztáhli závěsy a zjistili, že venku prší. S radostným pokřikem „Hurá, prší! Nemusíme ještě vstávat.“ jsme se hbitě vrhli do původní polohy.

Takový déšť, když netrvá moc dlouho a vystřídá ho hezké počasí, opláchne a osvěží všechno kolem. Uklidí pláž (se kterou si jinak nikdo moc práce nedává), spláchne prach a rozvoní všechno zelené. Chvála budiž dovolenkovému dešti! (Občas)

Průhledné holky a další žoužel

V některých mořích jsou žraloci. V jiných mořích jsou zase barakudy, Mobydick nebo jiné kousavé potvory. V Černém moři v Bulharsku jsou medúzy.

Černé moře je takové „kapesní“ moře a tak i ty medúzy jsou (aspoň tam, kde jsme byli) docela malé, klobouček o velikosti pingpongového míčku, menší houby, vzácně kopacího míče. Vzhledem ke své bezbarvé rosolovitosti jsou mizerně viditelné. Proto jsme je překřtili na „průhledné holky“. A nebezpečné nejsou nijak zvlášť, i když žahnout dovedou. Protivné ale jsou – to ano.

Není nijak příjemné, když si při plavání šáhnete na nějakou divnou slizkou věc. A vyloženě nepříjemné je, když vás ta věc popálí jako kopřiva.

Jejich množství záviselo zřejmě na směru větru. Pokud se otočil „nešikovně“, navál až ke břehu spoustu zeleného „salátu“, tedy chaluh, a v nich i ty průhledné láčkovce. Za trochu příznivějších okolností se držely od břehu dále, tak 50 metrů.

Vodních živočichů bylo k vidění více. Párkrát jsme se vydali plavat se brýlemi a šnorchlem, docela bylo pod hladinou živo. Sem – tam plavala nějaká rybka, po písku pod hladinou běhala spousta raků poustevníků a k vidění bylo i pár krabů. Na písčitou pláž se spoustou lidí to nabylo tak špatné, podle našich zkušeností je ve vodě ve skalnatém prostředí živěji.

Jeden z krabíků mě poněkud vyděsil, když mě pod vodou na mělčině chytil za palec. Ne že by to bolelo, ale hrozně jsem se leknul. Dodnes se mi doma smějí, jak jsem vyjeknul.

Při proplavávání vrstvou zeleniny se stal památným dialog:

Narůstající množství „rostlinné výroby“ dokázalo i zmírnit smutek z nadcházejícího konce dovolené.

Když voda, tak na kopci!

Krásné historické městečko Nesebar na kopcovitém poloostrově jsme měli doslova na dohled – z hotelového balkónu jsme na něj krásně viděli. A jeden den, kdy to s počasím nevypadalo zrovna na koupání, jsme se tam vypravili.

Jeli jsme lodičkou, která několikrát denně obstarává pravidelný spoj Paradise Beach – Sveti Vlas – Nesebar. Bylo to mnohem příjemnější, než místním autobusem.

Na obloze se mezitím děly hrozné věci. Černá mračna se honila s ještě černějšími a v dálce se blýskalo. (Jedna paní na trhu nám říkala cosi jako: „Já mám cit pro to co se děje na nebi a to dnes říká, že přijde pěkná bouřka!“) Vystoupili jsme v přístavu a vydali se do města. Během asi půl hodiny to, co se nad námi honilo, začalo padat na zem. Hromy, blesky, síra, čmoud - přívalová srážka. Učebnicový příklad.

Chvíli jsme se schovávali pod markýzou před jedním obchůdkem, později jsme raději přeběhli do většího „kamenného“ krámu, který vypadal nepromokavěji. Na ulici (resp. uličce, Nesebar je městečko na středověkém půdorysu a ulice jsou zřídka širší jak tři metry) se začala vytvářet řeka hluboká tak 15 - 20 cm. Odkud ale ta voda teče, když jsme na kopci? Už je jí dobrých dvacet centimetrů!

Po půl hodině liják přestal. Zuli jsme ponožky a sandály, vykasali nohavice resp. sukně, a vyšli do terénu. Řeky z ulic posléze odtekly (jsme přece na kopci!) a umyté městečko se rozzářilo sluncem.

Bloudění od rozvaliny k rozvalině

Nesebar mi trochu připomínal některá stará francouzská městečka, která jsme navštívili v Provence. Je na poloostrově, propojeném jen úzkou šíjí s pevninou. Je plný úzkých klikatých uliček, malých domků, nepravidelných plácků, kostelů a krámků s čímkoliv pro turisty. Domky ale působí mnohem lehčeji, nejspíš proto, že mají nejvíc jedno patro a to je ještě dřevěné.

O té spoustě kostelů, přesněji bazilik, už jsem se zmínil, nezmínil jsem ale to podstané – s malou výjimkou jsou to baziliky bývalé, posledních několik set let nalézající se ve stadiu rozvalin. Pravda, velmi malebných rozvalin. Úplné a fungující kostely jsou, tuším, dva.

V Nesbaru jsme dokonale zabloudili. Jak jsme se po té průtrži mračen probrodili dvěma ulicemi, ztratili jsme směr. Protože jsme měli celý den čas, nebrali jsme si to nijak k srdci a chodili, jak a kam nás zrovna napadlo. A zcela mimoděk jsme prošli kolem všech těch památečních zřícenin a prohlédli si je. Nakonec jsme našli i hlavní náměstí a poštu. A jeden krámek, který jsme si ze začátku vyhlédli a pak ho marně hledali.

Možná, že prostorové uspořádání města je něco jako pohyblivý svátek – dlaždičky a pěšinky se v nestřežené chvíli posunují turistovi pod nohami a posouvají se ve všech rozměrech mnohovesmíru. Domečky a krámky se vynořují a zanikají a pravou podobu města nezná ani mapa. :)

Hurá do lesů!

Přímořské krajiny, kam se jezdí za sluncem, mívají na vrcholu léta trochu podobný charakter. Jsou vysušené a lehce připálené. Dominuje hnědá, žlutá a šedivá barva, zelené je daleko méně, než jsme zvyklí z domova. Výjimkou jsou samozřejmě pečlivě zavlažované zahrady kolem hotelů a podobných staveb. A ten kontrast přes plot bývá velmi výrazný.

Iva, která kdysi byla v Bulharsku v srpnu, takovou krajinu zná i zde. A byla velmi překvapená, že počátkem července bylo Bulharsko zelené. Daleko svěžejší a zelenější, než jsme oba očekávali. Lákalo to i k procházkám, nejen do vody.

Nad hotelem, kde jsme bydleli, se zvedalo horské žebro s krásným hustým lesem. Jedno ráno jsme tedy místo dolů k moři vyrazili nahoru do hor. Mapu jsme žádnou nesehnali, hrubý náhled z internetové fotomapy nám cesty neukázal. Vydali jsme se proto jen tak, bez určitého záměru cestou, která odbočovala z hlavní silnice hned naproti hotelu.

Tato cesta (obyčejná polňačka) bohužel vedla jen pár set metrů k vodárně a pak se ztrácela v neurčitu. Ponořili jsme se do lesa a zkoušeli najít nějakou pěšinku nebo schůdný terén. Les byl zarostlý nejrůznějším trním, sem tam nalezená vyšlapaná stezička většinou daleko nevedla. Snažili jsme se držet víceméně přímý směr co nejvíc dovrchu, bez mačet k prosekávání trnitým podrostem to nebylo nejsnazší. Po zhruba dvou kilometrech nad námi sílící vedro a houstnoucí les vyhrály na body. Doškrábali jsme se k otevřené planince, pokochali se (dost omezeným) výhledem a obrátili se na ústup.

Bohužel až krátce před odjezdem jsme zjistili, že o nějakého půl kilometru dále po hlavní silnici je mnohem lepší cesta do lesů i s jakousi mapou pro turisty. Škoda, třeba někdy příště.

I tak pro mne bude Bulharsko zemí zelenou a lesnatou.

Buďme svěží

Charakteristickým rysem „našeho“ hotelu byla věž. Ve strmém pobřežním svahu, do kterého byl hotel vestavěn, tvořila jediné možné spojení s pobřežím. A zároveň byla z dálky i z blízka nepřehlédnutelným symbolem, jedinečným vodítkem. Při návratu z výletů jsme ji viděli už dlouho před příjezdem tyčit se jako maják.

Věž obsahovala čtyři prosklené výtahy s krásným výhledem na moře a uprostřed šroubovité ocelové schodiště, které svou robustností a strohým provedením připomínalo vybavení přehradní hráze nebo jiné mohutné průmyslové stavby. K věži samé pak vedly visuté lávky, ze kterých byl jednak také dobrý výhled, jednak, jak se ukázalo zejména v odjezdovém dni při poruše klimatizace, byl na nich nejpříjemnější a nejsvěžejší vzduch.

Cesty výtahem nahoru a dolů byly nezbytnou součástí denní rutiny. Věž má výšku deseti pater a to se nám po schodech chodit nechtělo. A také ten výhled stál téměř vždy za to. Zejména brzo ráno nebo pozdě večer, kdy slunce bylo nízké a barevné, krajina, obvykle rozpálená do běla, získala na plastičnosti.

Ďábel je v maličkostech

Už pár let se občas couráme po světě, byť zpravidla spořádaně s nějakou „cestovkou“. Považujeme se tedy za zkušené návštěvníky a máme s čím srovnávat.

Pobývali jsme v hotelech a ubytovnách různých kategorií, s výjimkou té nejvyšší :). A nabyli jsme dojmu, že pro pocit spokojenosti a pohody není vždy nejdůležitější počet hvězdiček. Větší váhu mívá celková atmosféra a přístup personálu. Pokud tohle funguje, dá se s úsměvem přejít i větší problém.

Tento hotel byl určitě dobrý a pohodlný, ale právě ty maličkosti a drobnosti mu chyběly. Působil jako trochu těžkopádný stroj, který se sice spolehlivě valí vpřed, ale v jeho mechanismu bouchá, skřípe a o eleganci se nedá mluvit ani náhodou. Přitom opravdu šlo jen o ty drobnosti.

To, že v jídelně notoricky chyběly vidličky a vázlo doplňování bufetů, to by bylo překonatelné. Že většina personálu se tvářila jako zcela schvácená těžkou odpovědností, paradoxně nejusměvavější a nejvstřícnější byly řadové uklízečky, to kazilo atmosféru mnohem víc.

Přitom dohromady by nebylo kvalitě služeb co vytknout. Jen snad jak je nesnadné ovlivnit vnímání druhého, aby se cítil jako vítaný host. Inu, ďábel je v maličkostech…

Kliknutím se náhled zvětší.
Jirka, 12.8.2011 a 19.9.2011 (na místě jsme byli na přelomu června a července 2011)