…Až na cestě pozná člověk, co je doma…

Slovenské útržky (podzim 2005)

Velmi subjektivní cestopis

…útržky vzpomínek v barevném víru listů,
když podzim zlatě zapaluje svíce…

Doma?

Od doby, kdy jsme se rozdělili (kdy nás rozdělili), jedu přes východní hranice teprve potřetí. Po těch 12 letech je to už jako staré zranění – ani moc nebolí. Jen někdy, když se vzpomínky nečekaně a neopatrně zatetelí, šlehne palčivost do morku kostí… Jak jsme se motali před lety mezi hraničními patníky v karpatském oblouku a smáli se nesmyslnosti hranic, která se ukazovala v celé své československé historické pomíjivosti. Všechny ostatní hranice byly tehdy prakticky neprostupné. Snili jsme, že budou jednou stejně zbytečné jako tahle.

A podívejme!

Podzim v horách

Už léta nebyl tak zářivý podzim jako letos a vychutnávám si ho naplno ve chvílích, kdy bacily dovolí. Cesta začíná v Trenčianských Teplicích a já s hrůzou zjišťuji, kolik už je to let, kdy jsme odtud s kamarádkou vyrážely na velký vandr po Strážovských vrších. Program pobytu moc volnosti nedovoluje, ale krátkou procházku lázeňským parkem si přece jenom „ukradnu“ a stojí za to. Mít tak více času být sami sebou!

Babylon aneb O zmatení jazyků

Už několikátý den kolem mne zvučí slovenština (tedy až na písničky – za půl roku se v Praze nenaposlouchám tolika českých písniček jako tady). V hlavním městě plno turistů – o italštinu a nejrůznější angličtiny není nouze, vzácněji španělština, sem tam němčina, polština a maďarština, ve které se jako obvykle krom dvou tří slovíček zcela beznadějně ztrácím.

A pak ty nápisy v blízce cizím nám jazyce utkané jak verše zapomenutých básníků. „Nasúvajte mince pomaly“ na kávovém automatu v Trenčanské Teplé nebo: „Nespusti oči s kolajníc!“ někde u Leopoldova. Vychutnávám si šťavnatost a zvukomalebnost i některé formulační jemnůstky a metafory… „rovnost nie je rovnakosť“, někdo je „smädný ako ťava“ a jiný „naliaty ako uhorka“… Ach jé, je mi teskno!

Po třech dnech znovu dokážu odlišovat i některá nářečí, horší je, že se mi začíná plést vlastní jazyk. Přistihuji se, že přemýšlím a formuluji věty ve slovenčině a musím se pak držet násilím, abych nevyráběla podivný hraniční guláš z obojího. Pozrime sa!

Svátky

Města v čase mezisvátečním poskytují to vzácné privilegium být s místem těsněji, po ulicích mizí tlačenice. Nic neruší vztah.

Je odpoledne Všech svatých. Všichni místní vyrazili někam na hroby svých milých a město patří britským fotbalovým fanouškům a ti to dávají najevo, až se vzduch třese. Ani nevím, kdo to vlastně hraje, ale uháním poměrně brzo na ubytovnu. Promiňte, pánové (jen výjimečně dámy), tak tohle opravdu není můj šálek čaje!

O nápojích a jejich podávání

V Blavě – stejně jako v Praze – zmizela většina mléčných barů a levných stravovacích zařízení. Zato jsem našla čajovnu – zajímavou, nápaditou, podzemní. Za dveřmi snad zrušeného krytu. Stěny jsou pestře vymalované a po potrubí a stoupačkách topení se plazí barvení hadi, ještěrky a jiná žoužel (vše malované, i když ne na skle). Neuspěchaný čas a mile pečující mladí lidé.

O několik ulic vedle „čokoládovňa pod Michalom“. Dva dny chodím okolo, pak nevydržím a jdu ochutnat. Rozprávíme se servírkou o Aztécích a původu čokolády a dostávám něco neuvěřitelného – je to husté, horké, hnědočerné, sladké a pálivé (chilli, vanilka a zázvor) a sklenice vody na zapití se opravdu hodí. Zdi malované jak ve filmu Čokoláda a na každém stole květ gerbery v rozmarně tropických barvách.

Ale i v obyčejné restauraci je čaj zpravidla servírovaný v úpravné konvičce a káva se podává zásadně se sklenicí vody. Chvilka u nápoje je tak malou kapkou slavnostnosti ve všedním dni. Bude mi chybět!

P. S. Ale protože nevstoupíš dvakrát do téže řeky a všechno „je hlavně o lidech“, když si večer vyjdu do oblíbené nápojovny celá natěšená na „kávičku“, dostanu ji už docela obyčejně bez vody a vůbec.

Genius loci aneb o stavebním ruchu

Sváteční den je dobrou záminkou k improvizovanému bloumání jen tak po starých uličkách. V řadě z nich se pilně pracuje, vrtá, kope a dláždí (jen tu na rozdíl od Prahy neznají vtip o Skotovi, který i se spoustou svých příbuzných hledá – už dlouho – ztracenou penci). Kolem Hradu vyrostla spousta nových domů v kvazihistorickém stylu a já marně přemýšlím, jestli se radovat z toho, že město žije, nebo litovat, že se ztrácí něco z neopakovatelné atmosféry.

Duch místa zůstal, ale duše města mi připadá tak trochu polámaná.

O bydlení

Když je nouze nejvyšší, pomoc intru nejbližší. Bydlím tedy díky laskavosti kolegyně na internátě (po česku na koleji). Jde o FTVS, takže projdu vrátnicí, vystoupám po monumentálním schodišti a nadechnu se chlorových výparů od bazénu, zahnu kolem modelů orgánů, kostry a několika v lihu naložených cosi. Pak už jen dvě patra schodů a dlouhá chodba. Odemykám chodbičku vedle učebny němčiny, etiky sportu a ledasčeho jiného a už jsem doma. Třetí den to zvládám večer i bez baterky.

Pokoj je rozlehlý a obrácený od rušné ulice. Mísí v sobě pikantně luxus (plovoucí podlahy, vcelku pohodlné postele) a melancholii rozpadání se (za skříní přiraženou ke stěně, za níž jsou sprchy, chybí cca 2 metry omítky – vlhkost zřejmě udělala své. Jinak je křídlo prázdné až na jednoho spolubydlícího (připadá mi trochu divný, ale já jemu nepochybně taky). Občas se potkáváme v průsečících svých časů – dva osmělí mořeplavci bůhvíkam.

O důvěryhodnosti

Člověk občas někde bloudí a musí se proto ptát na cestu. Jak jiná ale vypadá role informátora, když je v ní cizinec. Už dlouho si přemýšlím, jestli to není nějaká profesionální deformace, ale když se mě začínají druhý třetí den ptát na cestu cizinci i místní nevím, jestli se děsit nebo radovat. No, nakonec v těchhle místech už jsem i byla, ale v cizině, kde se člověk sám motá podle mapy, je to docela dobrodružné.

Podívejme, pomník!

Asi je to nějaká osobní deformace, ale ráda se dívám na to, co stojí na ulicích. Tu maketa velkého kornoutu zmrzliny, vedle big big hamburger a támhle stříbrný klaun či snad kabaretiér s tanečně rozmávnutým cylindrem. Mosazný (pravděpodobně rakousko-uherský špion ) se souká zpod příklopu kanálu a u baru Papparazzi, vykukuje za rohem zuřivý fotograf (nejspíš také bronzový). Vedle patetických pomníků národních buditelů netradiční památník holocaustu anebo socha „jen tak“ v botanické zahradě.

Taky s kašnami tu nedělají takové drahoty jako u nás doma, takže člověk může potkat zpěv vody poměrně často – tedy alespoň ve „Starom meste“.

Nezkracujte chodníky

Ta okřídlená věta slovenských přírodních rezervací mně často napadá, když se dívám po řešení problému dopravy cyklistů a chodců po jednom prostoru. Podobně jako v Praze to udělali tak, že se chodcům ubralo a označilo se území cyklistů. Půvab zdejších řešení ovšem spočívá v tom, že tady je cyklostezka alespoň formálně vyznačena na chodníku namalovanými dvouproudovými trasami a každý tedy ví, komu zrovna ubírá životního prostoru.

Suvenýr čili o globalizaci

Jako každý správný cestovatel pokouším se na závěr cesty vybrat něco pro své blízké, ale je to fuška – Slovenská izba má zavřeno, obrazy v galeriích jsou vesměs komerční a v horším případě dokonce kopie starých mistrů (ještě k tomu malované zahraničním autorem) anebo jsou v nepřevozné velikosti či ne právě zaplatitelné ceně. Když objevím zajímavé malůvky na skle, najdu na rubu cedulku „hand made in Czech republic atelier Šperk“ a tak.

Jojo, globalizace je potvora! A tak si nakonec ze všeho nejvíc odnáším neglobalizovaně milé kolegy, kavárníky a lidi vůbec…

O nezaměstnanosti

Tak nevím, nějaká fakta o nezaměstnanosti na Slovensku jsou mi sice známa, ale tady na každém kroku vidím jen opakované vývěsky, že „sa príjme kuchár, čašníčka, kaviarnik alebo čajovník“. Že by výsledek vládních reforem?

Rozřešení přináší až debata s kamarádkou: jednak je v Blavě nejnižší nezaměstnanost na Slovensku, jednak se kalkuluje, že podobná místa obsazují krátkodobě studenti za nevelký plat a navíc se na nich často šetří za pojištění a vůbec.

Ach jo, co mi to jenom připomíná?!

Shody a rozdíly

Když jsme tu bývali kdysi, vnímal člověk hlavně rozdílnosti a osvěživé jinakosti. V době pomlček bylo možno vidět např. dramaticky odlišné zprávy v televizi (a to obsahem i formou).

Tentokrát – v jiném státě – mě překvapuje to množství podobností, které nacházím. Podobně rozkopané staré město, ona nepřenosná směs rozpadu a zářivé novosti (pravda barvy jsou tu trochu méně řvavé, nevkusné a „německé“). Podobné jsou i žabomyší politické války, podobné pořady v televizi (komerční i veřejné), podobně mírně omšelé akademické prostředí. Neliší se ani filmy a McDonaldy. Podobné jsou konfrontační i diskusní pořady v TV a samozřejmě všudypřítomná nezničitelná a na jedno brdo uplácaná reality show. Vrcholem jsou obdobná loga a schéma pořadů v televizi. Moderátorka Pro a proti (zdejší verze Trní a podobně kontroverzních útvarů) dokonce poněkud připomíná Báru Štěpánovou. Jen nacházím po městě méně billboardů a prakticky žádnou reklamu na cigarety. Také inspirace!

Galerie

Omlováme se za nižší kvalitu fotografií, jsou pořízeny mobilem.

Kliknutím se náhled zvětší.
Iva, 15.11.2005