Báječní cestující na létajících strojích
aneb Přes Paříž, Lyon a lůno brdských hvozdů

I v dnešní globalizované době, prošpikované elektronickými komunikačními kanály, se člověku občas přihodí, že musí někam fyzicky odcestovat (např. na konferenci) a občas se dokonce na takovou cestu najdou i peníze. Stalo se mi, že jsem vyrazila ve velmi pozdním podzimu (listopad 2008) na jih do Chorvatska. Jenže bylo po sezóně. Nelétaly přímé lety, o letních chartrech nemluvě. Cestování se tak podobalo dílem onomu krásnému starému filmu, kde letci popolétávají mezi malebnými místy na neméně malebných letadlech, na kratší či delší čas se zastaví, vstřebají krásu místa a vyrazí zase dál. Cestu by ovšem také stejně výstižně mohl charakterizovat název improvizovaného představení Ivana Vyskočila Cesta Boženy Langové přes Paříž, Lyon a lůno brdských hvozdů k pražskému magistrátu.

Ranní cesta z Prahy proběhla stylově v poloprázdném airbusu, nástup za zvuků harmonizující komorní hudby. A po necelé hodince přistáváme v Zurichu. Na pohled zvenku letiště malé, ale po 20 minutách bloudění se vzdávám a jdu zjistit, kudy k transferové přepážce (o můj let se totiž dělí několikeré aerolinie, takže nejde vybavit check in pro celou cestu najednou). V tu chvíli zjišťuji, že letiště je malé jen zdánlivě a jeho jednotlivé části propojuje lokální podzemka. Vymotávám se do správného směru a blahořečím svému nápadu cestovat jen s malým příručním zavazadlem. Přátelská paní na přepážce (mimochodem všichni jsou tu velmi ochotní a usměvaví) dodává, kde můžu najít za levnou cenu i sprchy a místnost pro denní odpočinek. Má to jediný háček – ta cena je levná pouze pro člověka z bohaté země, což Švýcarsko evidentně, na rozdíl od ČR, je. Dopravuji se vláčkem do odbavovacího prostoru, vyřizuji palubenku a jdu se kochat místním životem. Zdejší letiště je kuřácké – to znamená, že v hale existují dvě či tři uzavřené trucovny v podobě skleněných kukaní, kam se mohou kuřáci odebrat a holdovat svým nikotinovým radovánkám.

Konečně vyřizuji palubenku a nacházím informaci, odkud dále. V čekací hale mě odchytává průzkum spokojenosti cestujících s místním letištěm. Po dobré kávě s čokoládou se vrhám k letadlu – tentokrát je vrtulové a následující let nad Alpami je vskutku vyhlídkový, protože tento typ stroje nemůže vystoupat do obvyklé cestovní výšky 10 km, je vidět kdejakou rozhlednu a horskou chatu. Nádhera! Pravda sněhu na roční dobu není mnoho a spíš sem tam na severních svazích.

Konečně Záhřeb! (Uvědomuji si mimochodem, jak je ošidný pohled z výšky. Ukazuje mj. každé ze země utajené smetiště a nelegální skládku… a že jich není v okolí velkého města právě málo.) Vím, že mám málo času na přestup a pokouším se o rychlé odbavení – marně. Fronta přede mnou se táhne s přilnavostí medu a rychlostí vpravdě ležérně jižní. Přesto nakonec dobíhám celá splavená k příslušnému „gatu“, kde už zdálky svítí světlovlasá hlava kolegyně Zuzky. Vítáme se a nasedáme do letištního busu, který nás slavnostně odváží k letadlu… z něhož jsem před 40 minutami vystoupila!

Do Zadaru je to už jenom skok – s drobným mezipřistáním v Pule, kde z 15 stávajících cestujících cca 3 vystoupí a 4 nastoupí. Taková místní Rožnovka! Leteckou lokálkou opravdu nejezdím často. I finále je rodinné a komorní. Do autobusu před letištěm usedáme v počtu 3 a pan řidič se mění v jakéhosi vstřícného taxikáře – všech se nás vyptá, kam jedeme a zastaví co nejblíže cíle.

Zpáteční cesta probíhá podobně. První přískok činíme mezi Zadarem a Záhřebem, tentokrát bez mezipřistání a prostřednictvím velmi vzhledného airbusu. Odbavit na celou cestu opět nešlo, neboť úřednice v Zadaru je neochotná a pak jde navíc o změnu dopravce.

V Záhřebu se rozdělujeme s kolegy, kteří letí jinam a jinak a vyrážíme ke svým letadlům. Již tradičně po všem tom trápení odbavovacím opět končím v tom samém letadle, ze kterého mne před chvílí vypakovali. Letiště zahaluje hustá mlha a pan kapitán nás informuje, že bohužel čekáme na přípoj ze Splitu, který se opozdil. Tiše závidím svým kolegům, kteří jistě už letí přes Vídeň. (Až doma po příjezdu se dozvídám, že jejich let zrušili, neboť letadlo pro mlhu nedorazilo.) Zhruba po hodině vyrážíme na další cestu. Mě to moc netrápí, protože v Amsterodamu mám spoustu času.

V hlavním městě Nizozemska – soudě podle výzdoby – už naplno uhodily vánoce. Já absolvuji tradiční letištní tour (tentokrát pěšky). Konečně se mně někdo snaží vyřídit palubenku na cestu do Prahy, ale automatické odbavovací terminály se rozhodly stávkovat. Poznávám zbytek letiště a konečně nacházím hand made odbavovací přepážku. S palubenkou opět prodělávám radovánky odbavení a protiteroristických opatření (tentokrát mi pro změnu pípala sponka do vlasů. Konečně vše vyřešeno. Poslední nákupy a ejhle, opět anketa o využití letiště a spokojenosti zákazníků. (Holanďané jsou ovšem, podle jedné mé kamarádky „very economical people“, takže na rozdíl od Zurichu tady cestujícímu poděkují jen slovně a nedojde na symbolický dárek.)

Letadlo do Prahy startuje na čas a navíc nás podporuje silný vítr ve směru letu, takže to chvíli vypadá, že budeme doma o 15 minut dříve. Hurá!  

Chyba lávky! Letiště Ruzyň je přeplněno, proto nakonec dosedáme naopak se zpožděním. Konečně doma…

 Nahoru     Zavřít okno